E-mail: info@elthin.cz | Tel. 606833701 | Facebook | Youtube
Elthin - středověká hudba
Strunné drnkací

Loutna

loutna

Jak se dostala loutna do Evropy, není dosud bezpečně prokázáno. S největší pravděpodobností to mohlo být jednak s vpádem Maurů na Pyrenejský poloostrov, jednak prostřednictvím křížových výprav. Jasnější důkazy o rozšíření loutny v Evropě jsou až ze druhé poloviny 13. století. Arabský původ loutny je patrný i z jejího jména, které je snad ve všech evropských jazycích odvozeno z arabského názvu al-úd, což znamená „dřevo“. Al-úd je loutna s krátkým krkem, zatímco loutnu s dlouhým krkem nazývali Arabové tunbur. Oba nástroje popsal v první polovině 10. století Al-Fárábí v Kitáb al-músíqí al-kabír (Velká kniha o hudbě). V té době patřily loutnové nástroje v islámském světě k velmi oblíbeným a rozšířeným a není tedy divu, že se právě tehdy mohly dostat do Evropy, ale jejich pravý rozkvět v Evropě můžeme vystopovat až od 14. století. Mnohé loutny 14. století vypadaly jako importované al-úd z Orientu.

Na loutnu se hrávalo i v prostředích naprosto odlišných. Geoffrey Chaucer (ca 1340–1400) v Canterburských povídkách nám zanechává svědectví o tom, že se loutna používala při hře v krčmách i k tanci. Odpustkář ve své povídce vypráví o jedné flanderské flámující společnosti, která si libovala v hazardu. V kdekteré krčmě nebo hampejzu hráli na harfy, loutny a kvinterny, tančili a hráli v kostky ve dne v noci. Rovněž Machautovi je používání loutny v krčmách známo. Loutnisté se také pohybovali jako profesionální hudebníci na panovnických dvorech. Vévoda Orleánský měl v roce 1396 hráče na fidulu a na loutnu. V Čechách se objevují na přelomu 14. a 15. století úsloví s loutnou, což svědčí o tom, že tento nástroj byl již touto dobou značně populární. Husitský kazatel Mistr Jan z Rokycan přirovnal hanlivě lhostejnost křesťanů při kázání k oslu: „Huď voslu na loutnu, osel slyší, ale žádného kochání z toho nemá“. Beneš Krabice z Weitmile přirovnává neschopného člověka ke psu hrajícímu na loutnu.

Obraťme nyní pozornost k popisům nástroje. Johannes Tinctoris ve čtvrté knize traktátu De Inventione et usu Musicae (ok. 1481–83) uvádí loutnu pod názvem lyra. Říká o ní, že je vytvarovaná z dutého dřeva na způsob želvy, má otvor zhruba uprostřed a podlouhlý krk, nad nímž jsou rovnoměrně nataženy struny. S přirovnáním tvaru loutny k želvímu krunýři se vedle Tinctorise setkáme i v dalších pramenech 15. století, kde je loutna nazývána testudo (želva). Původ tohoto názvu můžeme zřejmě hledat v antickém Řecku, neboť tam se vyskytovala lyra s resonátorem ze želvího krunýře. O způsobu hry na loutnu píše Tinctoris, že hráčova levá ruka nejen podepírá nástroj, ale také zvyšuje a snižuje struny dotykem prstů. Velmi podrobně popisuje nejen činnost prstů, ale především jejich vliv na zkracování a prodlužování strun stiskáváním ke krku Bartolomé Ramos de Pareja v traktátu Musica practica (1482). Jeho popis je opřen o zákonitosti akustiky. Loutnu nazývá podobně jako Tinctoris – lyra.

Na loutnu se podle Tinctorise hrávalo jak prsty, tak plektrem. Obrazová dokumentace Tinctorisovo tvrzení dokládá, i když plektrum (z ptačího pera) převažuje. Hru plektrem zachytil i český autor básně Alan z doby okolo 1370: „w prawej ruczye struny magycz w lewey ruczye krzydlem hragycz… “ (šestá půjde hudba, mající v pravé ruce struny, tedy krk nástroje, levou rukou hraje křídlem, tedy plektrem z ptačího pera). Zajímavé je zde obrácené držení nástroje, než jak je to ustáleno u chordofonů s krkem dnes. Ve středověku bylo obojí držení běžné.

loutnaStruny se používaly střevové. Tinctoris upřesňuje na konci 15. století, že byly z beraních střev, ale připouští možnost zdvojení střevové struny strunou mosaznou, laděnou o oktávu níž. Tím se dosáhne zvuku nejen silnějšího, ale také sladšího. Zdvojování strun pro zesílení zvuku doporučuje Tinctoris s výjimkou prvé, tedy vrchní melodické struny. Tím vlastně Tinctoris potvrzuje sborové ostrunění, které nalezneme na mnohých ikonografi ckých pramenech nejen u loutny, ale i u dalších chordofonů s krkem, především u kvinterny. V době vrcholného středověku mívala loutna nejčastěji pět strun (nebo pět sborů strun), i když jich na ikonografických dokladech můžeme najít různý počet. Tinctoris se zmiňuje o pěti (někdy šesti) strunách s velkou tercií uprostřed a kvartami na obou koncích. V základní poloze se dosáhlo celkového rozsahu dvou oktáv. Využíval se samozřejmě ještě větší rozsah, neboť na četných středověkých vyobrazeních loutny nalézáme více pražců, vytvořených především převázáním krku střevovými strunami. Loutna svým velkým rozsahem mohla tedy zahrát ve vícehlasé skladbě kterýkoli hlas, jak se o tom dočteme v české básni Alan: „Vmyet wssyech hlasuow promyeny, / Nyzke, rowne, wssye myeny; / Po wssyech vmye gyty, / wsseszkny pyesnye otworzyty“ (Umí všech hlasů proměny, nízké, rovné, všechny změny, po všech hlasech umí jíti, všechny písně otevříti). Tinctoris nás o století později informuje o hudebnících, kteří hrají vrchní hlas (cantus) jakékoli polyfonní skladby s úžasně dekorativními figuracemi k němu komponovanými tak elegantně, že není nic dokonalejšího. Zde tedy máme důkaz, že polyfonní skladby (respektive vrchní melodický hlas – cantus) byly na konci 15. století s oblibou vyzdobovány. Tinctoris nás však informuje ještě o jiném způsobu hry na loutnu, který je, jak dodává, mnohem těžší. Hudebníci sami hrají píseň ne pouze způsobem dvouhlasým, ale také nejobratněji trojhlasým a čtyřhlasým. Na loutnu se tedy na konci 15. století hrály i skladby vícehlasé, což dokazují také záznamy loutnových tabulatur.

V době vrcholného středověku se šířila obliba hrávat na loutnu. Vedle hudebníků to byli lidé všech společenských vrstev. V Boccacciově Decameronu z deseti členů společnosti hrál Dioneo na loutnu a Fiammeta na fidulu. Dokonce i sám Petrarca hrával na loutnu, kterou před svou smrtí v roce 1374 odkázal příteli Thomasu Bombasiovi z Ferrary. V té době již začala obrovská popularita loutny, která později vyvrcholila v renesanci.

Kvinterna a Cistra

cistry (cittern)

Od 13. století se v různých písemných pramenech začínají objevovat jména hudebního nástroje jako guitarra, gitar, guiterne, guisterne, quinterne, giterne, gitere, kitaire, chitarra apod. Jejich etymologický původ můžeme hledat v arabském názvu qitara odvozeném z řeckého kithara. Dnes používáme pro tento středověký nástroj název kvinterna. Svým tvarem připomínala malou loutnu. Podle Tinctorise měla tvar želvího krunýře. Mívala obvykle čtyři struny, ale též tři, pět, nebo i jiný počet. Někdy mohlo být ostrunění sborové, vždy dvě struny pro jeden tón, pouze tón nejvyšší míval jedinou samostatnou strunu. Tento způsob ostrunění je patrný nejen z veliké řady ikonografi ckých památek, ale i ze zachovaného nástroje, který v polovině 15. století postavil Hans Oth v Norimberku a který je dnes uložen ve sbírce na hradu Wartburgu u Eisenachu v Německu. Tato kvinterna je čtyřstrunná (respektive sedmistrunná se třemi dvojsbory a jednou strunou samostatnou). Názor, že by latinský název nástroje quinterna měl určit počet strun – pět, je neopodstatněný. Přesto i ve středověku se tento omyl dostal do slovníku. Martin ze Strážnice překládá ve třetí čtvrtině 14. století v latinsko-českém veršovaném slovníku Bohemarius maior „Quinternus“ jako „pietystrun“. Zhruba z téže doby (1375) pochází traktát sepsaný pravděpodobně Jeanem Vaillantem, kde je zobrazena čtyřstrunná kvinterna (dvojnásobný počet ladicích kolíčků svědčí pro sborové ostrunění). Čtyři struny u kvinterny uvádí i Jean de Gerson na počátku 15. století a dodává, že to byl tradiční počet. Struny byly střevové.

Z ikonografických dokladů můžeme usoudit, že se na kvinternu hrálo především pomocí plektra. Nástroje bývaly často zdobeny nejen bohatě vyřezávanou rosetou nebo ornamentálními intarsiemi v resonanční desce (toto ostatně mohl být pozůstatek původních arabských předchůdců kvinterny), ale také vyřezanými hlavicemi zakončujícími srpovitě zahnutý kolíčník na konci krku. Na kvinternu se hrálo ve všech společenských vrstvách. Vedle inventářů a záznamů o nákupech nástrojů pro královské a šlechtické dvory je známa celá řada hudebníků – kvinternistů, působících na těchto dvorech. Malý rozměr kvinterny dovoloval nástroj snadno přenášet a sama hra nebyla komplikovaná. Proto se kvinterna rozšířila i mezi nejnižší společenské vrstvy. Ve Svémyslicích v Čechách nalezl arcijáhen při visitě v roce 1380 ke svému rozhořčení veřejný tanec doprovázený kvinternou a v roce 1392 byli v Londýně odsouzeni tři muži do vězení za noční výtržnosti s kvinternami. Kvinterna se stala zvláště ve 14. století oblíbeným nástrojem serenád a taveren.

cistraDosud nebyla odborníky uspokojivě vyřešena určitá nejasnost několika písemných pramenů 14. století, rozlišujících kvinternu maurskou a latinskou. Juan Ruiz de Hita uvádí guitarra morisca a giutarra latina. Na dvoře normandského vévody působili v letech 1348–50 a později i ve službách krále Charlese V. hráč na guiterne latina a hráč na guiterne moresche. Machaut v Prise d´Alexandrie mezi četnými nástroji uvádí moraches et guiternes a v Remčde de Fortune guiterne … morache. Připojíme-li k těmto zprávám ještě zmínku zhruba o půlstoletí starší, v níž Johannes de Grocheo mezi strunnými nástroji jmenuje i guitarra sarracenica, můžeme se jen utvrdit o arabském původu kvinterny, aniž bychom tím tvrdili, že guitarra sarracenica je totéž, co quiterne moresche. Možná, že v době, kdy kvinterna v Evropě již úplně zdomácněla, se objevil mezi evropskými nástroji další nástroj maurského původu podobný kvinterně, který mohl být nazván guitarra morisca, aby se odlišil od všude běžně užívané kvinterny (giutarra latina).

 

Zdroj: L. Matoušek - Hudební nástroje evropského středověku