Fidula

Nejstarší vyobrazení smyčcových nástrojů, která můžeme identifikovat jako fiduly, se objevují ve druhé polovině 12. století. Z té doby je i celá řada písemných zmínek v tehdy populárních veršovaných rytířských románech. Fidulu zde můžeme hledat pod francouzským jménem viële, viöle, viela apod. Z Roman de Chauvenci můžeme usuzovat, že se na viele hrálo i k tanci – zřejmě párovému, kavalír proti dámě. V latinských textech se od 13. století setkáváme se jménem viella, vigella, fi gella, vidula, viola. Při korunovaci českého krále Václava II. v roce 1297 hráli hudebníci též na figelle.

Na fidulu, která je předchůdcem houslí, se používaly střevové struny, i když se dočítáme také o jiném materiálu. Výše citovaný fragment se zmiňuje o zlatých strunách. Zřejmě se jedná pouze o básnickou licenci, snažící se podtrhnout krásu zdobeného nástroje ještě zlatem strun. Možná, že nažloutlá barva běžně užívaných střevových strun mohla na autora textu působit „zlatě“. V témže verši druhé zachované verze se hovoří o strunách hedvábných, což jednak zeslabuje věrohodnost zlatých strun prvé verze, jednak poukazuje s největší pravděpodobností na orientální vliv. Ve většině případů se však v Evropě používaly struny střevové. Měly zřejmě menší trvanlivost než dnes, jak je patrno z písní minnesängrů. Fidulistovi prý praskla struna, ale totéž se mu stává každý týden. Počet fidulových strun nebyl nikterak ustálený, pohyboval se nejčastěji od tří do pěti, ale jsou známá i vyobrazení s větším nebo menším počtem strun.

Ladění strun fiduly bylo různé. Hieronymus de Moravia, který předkládá tři různá ladění pro pětistrunnou fidulu, připouští také variabilitu ladění podle různých hráčů. V anonymním traktátu Summa Musicae, napsaném mezi 1274 a 1307, se můžeme dočíst o nástroji laděném v konsonancích – oktávě, kvartě a kvintě. Johannes Tinctoris okolo 1481 – 3 popisuje fiduly, které mají častěji tři jednoduché struny laděné do dvou kvint, nebo někdy pět strun laděných nerovně v kvintách a v unisonu.

Jaký byl zvuk středověké fiduly? Minnesänger Ulrich von Eschenbach, žijící na dvoře českého krále Václava II., prohlašoval, že sladkým zvukem fiduly se dodává srdci úlevy, a proto ji pro její hru chtěl chválit. V básni Floriant et Florete je možno slyšet fiduly sladce znít. Pro Eustacha Deschampse patří fiduly mezi velmi tiché nástroje, které svolává, aby oplakaly smrt Machauta, vznešeného rétorika.

Fidula patřila ve středověku mezi nejrozšířenější nástroje, což je patrno nejen z mnoha vyobrazení, ale i z písemných památek. Hrálo se na ni ve všech společenských vrstvách i při nejrůznějších příležitostech. S nelibostí však nese hru na fiduly a jiné hudební nástroje během přestávek mezi zpěvem církevních obřadů v Praze sám prvý pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic (1297–1364). Z této nepravosti prý povstává v lidu smyslná žádost, nebo bují nepřístojnost, posiluje se a zvětšuje marnivost mnohými pohoršeními.

Zdroj: L. Matoušek - Hudební nástroje evropského středověku
Foto: archiv skupiny Elthin