E-mail: info@elthin.cz | Tel. 606833701 | Facebook | Youtube
Elthin - středověká hudba
Dechové plátkové

Šalmaje

šalmaj

Středověké šalmaje jsou pokračovateli antického aulosu (který má svůj původ v nástrojích starších kultur kolem Středozemního moře i Blízkého Východu), latinsky též nazývaného tibia. Pod tímto názvem procházejí šalmaje povětšinou středověkem. Kupříkladu již v roce 1092 byl návrat českého knížete Břetislava II. z vítězné polské výpravy oslavován v Praze tanci dívek a chlapců za hry tibií a bubnů. Pojmenování šalmají bylo podobně jako u většiny středověkých nástrojů bohatší a pro nás ne vždy zcela jasné. Vedle názvu tibia se užíval i calamellus, odvozený z latinského calamus nebo z řeckého kalamos (třtina), neboť plátky středověkých šalmají se vyráběly ze třtiny. Z latinského názvu calamus se dále vyvinuly starofrancouzské challemie, challemele, chalemelle, chalumeau apod. Německé schalmeyen se objevují již na počátku 14. století u Heinricha von Neuenstadt a později v r. 1404 v Minne Regel Eberharda Cersne von Minden.

šalmajČeský název byl podle veršovaného slovníku ze 3. čtvrtiny 14. století šalmějie a italský název o století později byl podle Tinctorise celimele. Anglický název shawm rovněž z tohoto základu vychází, i když Chaucer v House of Fame okolo r. 1384 píše shalmye. Možná, že i španělský název caramillo, uváděný např. Juanem Ruizem de Hita v Libro de Buen Amor v letech 1330 a 1343, má základ v latinském calamus. Rovněž jiný italský nástroj sampogna, o němž píše Dante Alighieri po roce 1300 v Božské komedii, patří podobně jako španělská zampogna mezi šalmajové nástroje, i když může také označovat dudy. V době vrcholného středověku se objevuje další název bombarde. Ve 14. století se můžeme dočíst o šalmaji, kterou nazýváme burdones, a Jean Lefévre píše v roce 1376 o velkých nových bombardech. Okolo r. 1400 jsou v romanci e Squire of Low Degree jmenovány mj. i bumbardy a v letech 1481–83 Johannes Tinctoris dělí šalmaje podle velikosti do hlasových poloh a u tenorové uvádí, že je obecně nazývána bombarda. Název bombard měl další proměnu na pumhart. V roce 1413 máme prvou zprávu o klapkách, které se do té doby zřejmě nepoužívaly. U velkých nástrojů, nacházejících se v rodině pumortů od 15. století, bylo zapotřebí „prodloužit“ malíček spodní ruky, aby se mohl využívat i ten hrací otvor, který byl již rukou nedosažitelný. V té době se pumorty objevují i v ikonografii. Okolo poloviny 14. století se dočítáme v Yconomica Konrada von Megenberg, že šalmaje a i hlučné trouby společně vytlačují střízlivé fiduly z hostin a mladé dívky dychtivě tancují k hlasitému zvuku jako laně, natřásajíce žensky a nepěkně svými zadnicemi.

Šalmaje vydávaly silný tón, jak to konec konců potvrzuje řada písemností v průběhu celého středověku. V té době se již rozlišovala hlasitá hudba (alta musica, haute musique) od hudby tiché (bassa musica, basse musique). Šalmaje mohly mít ve středověku jak kónické vnitřní vrtání, které vedle celé řady dalších akustických vlastností způsobuje i to, že nástroj zní silně, nebo vrtání cylindrické (válcové), jehož výsledkem je zvuk slabší. Písemnosti hovoří vedle silně znějících šalmajových nástrojů rovněž o nástrojích slabších. Eustach Deschamps jmenuje chalemie mezi tichými nástroji, oplakávajícími smrt Machautovu v roce 1377. V Les Échecs amoureux (ok. 1370) se píše o flétnách a o douchaines, které jsou sladší a jasnější. Douchaine je považován za šalmajový nástroj s válcovým vnitřním vrtáním a tedy i s jemnějším zvukem. Již troubadour Adenet le Roy jmenuje v Li Romans de Cleomades (ok. 1285) douçaines. Machaut zná nejen douceinnes a doussainnes, ale i demidoussainnes (poloviční doussainnes). Pravděpodobně se jedná o menší nástroje existující vedle nástrojů obvyklých velikostí. V roce 1416 uvádí Alain Chartier doulçaine mezi řadou tichých nástrojů.

vzdušnicové šalmajeVzdušnicová šalmaj (jinak též šrajfajf, schreierpfeife, schreyerpfeife, schreiarien) je dřevěný dechový nástroj s přímým kónickým vývrtem a dvojitým plátkem (strojkem), který je uložen ve vzdušnici podobně jako je tomu u dud. Celosvětově zavedený název rauschpfeife je podle posledních organologických poznatků pro tento nástroj nesprávný - jméno rauschpfeife označovalo v minulosti obecně skupinu dechových nástrojů, především šalmají, ovšem jak vzdušnicových, tak bez vzdušnice.

Zvuk nástroje je neobyčejně silný. Hráč vydechuje do štěrbiny vzdušnice, zvýšený tlak ve vzdušnici rozechvěje strojek a ten potom vytváří zvuk. Díky kónickému vývrtu lze nástroj přefukovat do oktávy, jeho rozsah je přibližně 1 a 1/2 oktávy. Nástroj je opatřen sedmi prstovými dírkami a jednou palcovou. Byl vyráběn pravděpodobně jako rodina šesti velikostí od pastýřské vzdušnicové šalmaje až po velkobasovou.Dobu vzniku vzdušnicové šalmaje přesně neznáme, v pramenech se její jméno objevuje poprvé v roce 1523, největší obliby dosáhla pravděpodobně v renesanci. Z některých vyobrazení ze 16. století lze usuzovat, že byla hojně využívána při venkovních produkcích - procesích, královských průvodech, pravděpodobně byla nasazována ve větších souborech i jako zastrašovací nástroj při válečných taženích.U nás se dochovalo pět vzdušnicových šalmají z instrumentáře rožmberské kapely. Byly nalezeny v semináři jindřichohradeckého gymnázia, v inventáři jsou uvedeny jako „šrajfajfy“. Dnes jsou tyto vzácné nástroje uloženy ve sbírce Českého muzea hudby.

Kornamusa

kornamusa

Kornamusa je dřevěný dechový nástroj s přímým cylindrickým vývrtem a dvojitým plátkem (strojkem), který je uložen ve vzdušnici podobně jako je tomu u dud. Dobu vzniku kornamusy přesně neznáme, v pramenech se její jméno objevuje v 16. století, největší obliby dosáhla pravděpodobně v renesanci. Do současné doby nebyl objeven jediný dochovaný exemplář nástroje, volné repliky jsou vyráběny tedy pouze podle popisů v historických organologických pramenech - obsáhlejší zmínku o nástroji lze například najít v díle Syntagma Musicum Michaela Praetoria (1619).

Kornamusa patří mezi tiché nástroje, barvou zvuku se podobá krumhornu. Hráč vydechuje do štěrbiny vzdušnice, zvýšený tlak ve vzdušnici rozechvěje strojek a ten potom vytváří zvuk. Nástroj je opatřen sedmi prstovými dírkami a jednou palcovou, spodní konec nástroje bývá uzavřen. Byl pravděpodobně vyráběn jako rodina čtyř velikostí SATB, jeho tonový rozsah je malý - nona.

Dudy

dudyPůvod dud můžeme hledat již v antickém Římě. Anglický teoretik Johannis Cottonis představuje dudy na přelomu 11. a 12. století jako vynikající nástroj, který „je nadýmán lidským dechem jako tibia, rukou laděn jako fidula a měchem povzbuzován jako varhany. A proto je od Řeků nazván musa.“ Pod názvem musa procházejí dudy středověkem. Tak je zná např. autor básně Li biaus Desconeus okolo 1200. Machaut jmenuje okolo poloviny 14. století kromě muse i muses d’Aussay, riches et belles (bohaté a krásné), ale též muse de blef (ze stébla), což asi nebudou dudy. Kromě toho uvádí i další názvy, které se pro dudy zřejmě používaly – cornemuses, chevrettes. Jean Lefévre zná ve 2. polovině 14. století chevrecte d’Esclavonnie a musette d’Allemaingne. Nicolaus de Lyra využívaje Pseudo-Jeronýmovy defi nice chorus, uvádí ve 14. století, že dudy mají dvě dřevěné píšťaly a jsou nazývány od Francouzů chevrette. V českém překladu z přelomu 14. a 15. století oblíbeného středověkého díla Historia scholastica Petra z Troyes, zvaného Comestor (+1179) je rovněž definice dud vycházející z Pseudo-Jeronýma a zřejmě i z Nicolaa de Lyra. „Tehdy nalezl jsem v Řecku píšťalu, latinsky nazvanou chorus. Strabus říká, že je udělána z kůže a má dvě roury. Jednou foukají a druhou zní zvuk. Česky se jmenuje kozicie“. Název poukazuje podobně jako francouzský název chevrette na to, že se vzduchový vak dud vyráběl také z kozí kůže.

dudy

Dudy byly nástrojem spíše lidovým, ačkoli se s ním setkáváme i v urozených kruzích, kde na něj ovšem hrával přizvaný hudebník z nižších kruhů. To je patrno z Boccacciova Decameronu, kdy společnost urozených dam a pánů přivolá sluhu Tindara, aby přinesl své dudy (cornamusa) a hrál jim k tanci. Podobně je tomu i na známé fresce Andrea da Firenze z roku 1365 v Santa Maria Novella ve Florencii, kde je zobrazena urozená společnost, které hraje dudák zřetelně z nižších kruhů, což je patrno podle jeho oblečení. V Roman de Flamenca (1225–1250) jsou dudy (musa) mezi nástroji hrajícími při svatební hostině. Rovněž na oslavu Dona Amora, kterou popisuje Juan Ruis de Hita v letech 1330 a 1343, se mezi četnými nástroji objeví i dudy nazývané odreçillo. Když si chce Juan Ruis naklonit horákyni, vychloubá se jí, že umí hrát i na dudy. Jinde uvádí odreçillo mezi nástroji, které nemilují ušlechtilé arabské verše, ale hospodu a neotesaný tanec.

Chalumeau (šalimo)

Tento dřevěný dechový hudební nástroj má narozdíl od etymologicky podobné šalmaje jen jeden plátek a je přímým předchůdcem klarinetu (šalmaj má plátky dva a je předchůdcem hoboje). Tento nástroj má podobnou stavbu jako zobcová flétna, jen hubička je podobná klarinetové. Na rozdíl od klarinetu nemůže přefukovat do vyšších rejstříků, proto byl v průběhu 18. století klarinetem zcela vytlačen.

chalumeau

Chalumeau se vyskytuje v evropské hudbě od konce sedmnáctého století až do sedmdesátých let století osmnáctého. Termín původně označoval jednoduchou píšťalu dud, nicméně později se termín začal aplikovat pro označení jednoplátkového dechového nástroje s cylindrickým vrtáním. Přestože se nám o tomto nástroji nezachovaly žádné památky, přibližně do roku 1700 víme, že kořeny nástroje sahají hluboko do starověku. Pozoruhodná je absence jednoplátkových nástrojů v instrumentáři středověké a renesanční hudby. Jasně určit původ evropského chalumeau proto není jednoduché. První zmínky o nástroji pochází z lexikonu Praecepta der musicalischen Composition z 1708 od J. G. Walthera, který byl následován J. Matthesonem (1713) a dále J. G. Doppelmayrem, který v biografii o J. Ch. Dennerovi píše, že jím bylo chalumeau zdokonaleno a že později vynalezl klarinet. Další autoři tuto informaci nekriticky akceptovali, což vedlo k mnohým nedorozuměním a mýtům až do dnešní doby.Jeden z nejranějších důkazů existence chalumeau je zápis norimberské rady z roku 1710. Tento dokument dokládá ranou koexistenci klarinetu a chalumeau. V evropských muzeích se vyskytuje několik exemplářů, díky kterým známe rozsah, druhy, ladění a stavbu chalumeau. Jmenovitě uveďme instrumenty od nástrojařů Dennera, Liebava, Stuehnwala, Kleninga a Müllera.

O užívání chalumeau i na našem území existuje několik důkazů. Nejznámější užití tohoto nástroje je v opeře L´Origine di Jaromeritz in Moravia F. J. Míči, jehož instrument je sopránové chalumeau, a ne šalmaj, jak se mylně domníval Vladimír Helfert. Nástroj mizí v sedmdesátých letech 18. st. na úkor klarinetu, který byl zdokonalen. Termín „chalumeau“ se od té doby používá v mnohých jazycích pro označení spodního rejstříku klarinetu. V češtině je bohužel zažito nesprávné spojení „šalmajový rejstřík“. Tento klarinetový rejstřík měl v zvláštní oblibě W. A. Mozart, který jej zrovnoprávnil s rejstříky ostatními.

 

Zdroj: L. Matoušek - Hudební nástroje evropského středověku
Foto: archiv skupiny Elthin