E-mail: info@elthin.cz | Tel. 606833701 | Facebook | Youtube  

Elthin - středověká hudba
Strunné nástroje

Středověký cimbálek

Psalterium (žaltář)Existence psalteria ve středověké Evropě není tak jednoznačná,
jak by se dalo usuzovat z poměrně velkého množství písemných a ikonografi ckých památek. Zatímco v písemnostech se psalterium objevuje již v raném středověku, zvláště zásluhou sv. Augustina (354–430) a latinského textu Bible, přeloženého sv. Jeronýmem (ok. 347–420), přináší ikonografie tento nástroj až okolo 11. a 12. století.

Jméno nástroje psalterium má původ v řeckém názvu psaltérion, známém od klasických dob a označujícím strunný nástroj drnkaný prsty (psallo – drnknout, psalmós – prsty). Traduje se, že středověké psalterium pochází z Blízkého Východu a že se do Evropy dostalo v době křižáckých výprav. Psalterium užívané v Evropě mělo dutý resonátor, nad jehož vrchní deskou, opatřenou jedním nebo více resonančními otvory byly přes pražce taženy struny. Nástroj měl četné tvarové modifi kace, jejichž obrys vycházel v zásadě ze čtyř geometrických obrazů – čtverce, obdélníku, trojúhelníku a lichoběžníku. Nejužívanější byl nástroj ve tvaru „prasečího rypáku“, tedy lichoběžníku s kratšími hranami, prohnutými dovnitř. Toto přirovnání se však tvaru psalteria dostalo až později. Od doby Isodora Sevilského (ok. 560–ok. 636) se tvar psalteria (spolu s citharou – tedy harfou) přirovnával k lidské hrudi nebo též k srdci. A od dob Pseudo-Jeronýmovy epištoly se k těmto přirovnáním připojuje i tvar štítu.

Struny byly kovové a často byly nataženy sborově, tedy vždy více strun pro jedinou tónovou výšku. Sborové psalterium s označením tónových výšek můžeme spatřit ve francouzském traktátu z roku 1373, jehož autorem je pravděpodobně skladatel Jean Vaillant. Kovové struny psalteria uvádí Jean de Gerson a dokonce se zmiňuje o materiálu. V Tractatus de Canticis (ok. 1424–26) jsou uvedeny struny ze stříbra nebo z mosazi. Dokonce se můžeme domnívat, že Gerson chtěl zdůraznit tenkost strun zdrobnělinou „chordulas vel argentas vel ex electro“. V Gersonově Colectorium super Magnificat (1427–28) se ve spojení s psalteriem objevují struny mosazné a zlaté. Kovové struny psalteria však uvádí již v polovině 13. století Bartholomaeus Anglicus v De proprietatis rerum a rovněž rozeznává různé materiály.

Psalterium „je trsáno brkem drženým v ruce“, píše Pavel Žídek. Od Jeana de Gerson se dozvídáme, že psalterium musí být „dotýkáno“ lehce k provozování zvonivých zvuků. Autora básně La Clef d´Amour z doby okolo 1280 inspiroval možná „zvonivý“ zvuk psalteria, neboť k němu a ke dvěma dalším trsacím nástrojům (kvinterně a citole) přiřadil ještě nástroj bicí timbre, patřící mezi zvonce. Blízkost „zvonivého“ středověkého psalteria s cimbálem (o níž bylo již hovořeno) nám může potvrdit i Pavel Žídek, neboť jeho dulce melos (cimbál) vytváří „nejsladší souzvuk svým zvoněním“. Psalterium mělo struny tažené rovnoběžně s nejdelší hranou nástroje nad celou resonanční deskou. Hráč je držel nejčastěji přitisknuto k hrudi tak, že nejdelší struny měl nejvýše (tedy pod bradou) a směrem ke strunám kratším a tedy vyšším postupoval při hře dolů (tedy k pasu). Vedle bohatých ikonografi ckých dokladů potvrzují toto držení nástroje i písemnosti. Pravděpodobně až k Bartholomaeu Anglicu (pol. 13. století) sahají kořeny Gersonovy zdánlivě nejasné poznámky, že psalterium zní odshora, vycházejíc od spodních zvuků a sestupuje dolů k vyššímu ladění.

Jiný způsob držení psalteria byl znám při hře s nástrojem na klíně, kdy hlubší struny byly u pasu hráče a směrem ke kolenům se postupovalo do vyšších poloh. Při obou způsobech držení mohly hrát obě ruce (častěji pomocí plekter z ptačích per, ale i pouhými prsty, nebo kombinací obojího). Z ikonografi ckých pramenů jsou známá i držení opačná, kdy nejvyšší struny jsou u hráče nejblíže, ale to je celkem řídký úkaz a můžeme jej přejít jako určitou neobvyklost. V českém výtvarném umění se setkáváme s držením psalterií v jedné ruce. Struny jsou při tomto držení v poloze svislé souběžně s osou hráčova těla a hráč má možnost ke hře použít jen jednu ruku. Pavel Žídek (jehož traktát Liber viginti artium vznikl mezi lety 1459–63 v Plzni) použil při popisu hry na psalterium singulár – „trsá se brkem drženým v ruce“. Držení psalteria v poloze, kdy struny nástroje jsou rovnoběžné s osou hráčova těla můžeme považovat za způsob, který je typický pro České země.

Hra na psalterium byla zřejmě dost rozšířená, neboť psalterium je často zobrazováno a to nejen v rukou krále Davida. Z různých písemností se dovíme o existenci hráčů na psalterium. Okolo roku 1310 měl Ludvík Navarský ve svých službách hráče na psalterium, mezi minstrely z doby Ludvíka X. (1314–1316) je i Le Borne du psalterion, a o jiném hráči na psalterion víme, že obdržel plat na dvoře Filipa Smělého v polovině 14. století.

Jako většina nástrojů středověku i psalterium nemělo jen jediný název. Tak se s tímto nástrojem můžeme setkat i pod řadou pojmenování, která jsou obměnami názvů canon (původ nutno hledat v arabském názvu qánún) nebo nablum, nabulum apod. (vychází z řeckého nábla[s]). Také se ovšem často můžeme setkat se jménem psalterium u nástrojů příbuzných, především u roty, která měla s největší pravděpodobností své počátky shodné s trojhranným psalteriem. Naopak pod názvem psalterium se často může ukrývat cimbál.

Zdroj: L. Matoušek - Hudební nástroje evropského středověku
Foto: archiv skupiny Elthin