Pojetí hudby ve středověku
Existence hudby měla ve středověké společnosti odlišný charakter než má náš současný hudební život.
Ve středověku měla hudba své místo nikoli ve formě koncertního předvádění k pozornému poslechu, ale zásadně jako součást určitých lidských činností, do nichž byla zapojena, jimž sloužila a jimž se dokonale přizpůsobovala - ke specifické situaci patřila vždy specifická hudba. Někdy byla hudba součástí nepostradatelnou (v bohoslužbě, při tanci), jindy jen doplňkovou (pracovní činnost, družná zábava). Nepochybně přitom zvyšovala slavnostní účin (bohoslužba světské ceremonie) a jistě byla vítána a vnímána jako zkrášlení životních událostí, ale ze svého služebného a funkčního postavení se začala vymaňovat jen výjimečně teprve na sklonku středověkého období (vyspělé typy polyfonních skladeb).
Středověk také neznal pojem originálního hudebního díla, ba dlouho ani pojem skladby. Až do vrcholného středověku vznikala hudba převážně improvizací a ustalováním improvizovaného, hudební projevy se uchovávaly v paměti a šířily ústní tradicí, zpravidla s odchylkami, variantami a novotvary. Bylo je možné - a to i když, byly ve vrcholném středověku již zapisovány - dále obměňovat, opatřovat novými texty, podle možností a zvyklostí instrumentovat atd. Je proto pochopitelné, že většina středověké hudby má anonymní charakter. Hudebníci si byli vědomi toho, že vycházejí z tradičních vzorů, že volně disponují hudbou, která už existuje, a že se podílejí na jejím "kolektivním" vytváření a přetváření. Navíc podle dobových teologicko-filosofických představ byl zdroj hudby vlastně v Bohu, v harmonii božího řádu, a lidé byli pouhými nástroji v její konkretizaci; schopnost tvoření byla prohlašována za vylučně boží vlastnost.
Hudebníci
Hudbu většinou interpretovali ti, kteří ji sami vytvářeli nebo odjinud přebírali a upravovali. Ústřední postavou středověké hudby je tudíž musicus (hudebník) - skladatel, případně též básník, upravovatel a interpret v jedné osobě. Dělba těchto rolí a specializace na "tvůrčí" a "výkonné" umělce byly jen výjimečné (v liturgickém zpěvu, v určitých typech polyfonie vrcholného středověku). Středověcí filosofové a hudební teoretikové přitom odlišovali pouhé spontánní muzikanty a zpěváky, jejichž údělem byl obyčejný usus (vysl. úzus, užitková hudba), od vzdělaných hudebníků, jejichž doménou byla ars (umění, nauka) a scientia (věda). Takové hudební vzdělání bylo možno získat - až do pozdního středověku - jen studiem tzv. svobodných umění na církevních školách a universitách, případně důkladným školením v církevním zpěvu. Je však nesporné, že i "nevzdělaní" muzikanti uměli vytvářet pozoruhodné hudební projevy, byť na ně církví ovlivněná teorie hleděla spatra (světské písně, instrumentální hudba potulných hudebníků).
Světská hudba
Světská hudba netvořila ve středověku zcela stejnorodý komplex, neboť do námětů a utváření zpěvních textů i do výběru a způsobu používání hudebních nástrojů se promítaly třídní a skupinové zvláštnosti. Sféra světské hudby je poměrně nejméně doložena spolehlivými hudebními záznamy, záhadou je například rytmická složka melodií. Z mnohých zpěvních útvarů známe jen texty, o mnohých formách máme jen nepřímé zprávy. Také autentický způsob interpretace zůstává pro nás tajemstvím a takřka všechny obecně přijímané názory na ni jsou jen hypotetické.
Hudba v prostředí šlechty
V prostředí šlechty se uplatnilo několik typů hudby. Pouze užitné funkce plnily hudební projevy signálního charakteru, rozmanité fanfáry trubek (tj. nástrojů vyhrazených šlechtě), rohů a bubnů, které se ozývaly při ceremoniích, lovech, turnajích, při strážní službě a ve válkách. Pro tyto potřeby feudálové zaměstnávali zpravidla své hudebníky.
Instumentální hudbu k tanci nebo k zábavě při hostinách a slavnostech provozovali nejčastěji potulní hudebníci. Teprve od 14. století si někteří panovníci (případně jiní velmožové) vydržovali stálé, různě početné soubory instrumentalistů značně pestrého složení: pištců, hudců, hráčů na drnkací nástroje (loutny, harfy, psalteria aj.). Středověká instrumentální hudba vznikala zásadně improvizací a o její podobě nemáme takřka žádné vědomosti. Improvizace pravděpodobně měla své "téma" (oblíbený popěvek, píseň, nebo jen určitý melodický model), které bylo opakováno, variačně rozpřádáno a stylizováno podle povahy nástroje. Obdobné praktiky se uplatňovaly v taneční hudbě. Z prostředí šlechty ve 13. století známe několik jednohlasých tanečních skladbiček, které byly nejčastěji nazývány estampidy (franc. estampie, italsky istanpitta). Jejich hudební forma byla zhruba aa bb cc..., ovšem jen s nepatrnými melodickými rozdíly mezi jednotlivými oddíly. Ve 14. století byly již vytvářeny dvojice tanců: pomalejší tanec byl následován rychlým tancem, který byl současně hudební variací prvého. Některé tance měly své "poetické" názvy (Lamento di Tristano = Tristanův nářek, Isabella, Principio di virtù = Pramen ctnosti aj.). Jednohlasé muzicirování mohlo být zpestřeno improvizací druhého hlasu - prodlevou, paralelami, heterofonií či umělejším způsobem, převzatým ze soudobé polyfonie.
Písně žákovské
Studenti a klerikové, často neusazení a potulní (vaganti), tvořili a tradovali po celé Evropě latinské písně s pestrými náměty - mravoučnými, politickými, milostnými, pijáckými, satirickými, parodujícími církevní obřady. Vedle latiny se tu občas ozvaly i národní jazyky. Nejznámější a nejrozsáhlejší sbírkou této produkce je tzv. Carmina Burana (tj. Písně z Benediktbeuren - kláštera Bura St. Benedicti nedaleko Mnichova), zapsané ve 13. století neumovou notací. Nápěvy nelze přímo dešifrovat, některé však byly rekonstruovány srovnávací metodou.
Hudba potulných hudebníků
Potulní profesionální hudebníci tvořili opovrženou a bezprávnou vrstvu středověké společnosti. Známe celou řadu názvů, kterými byli označováni: latinsky histrio, mimius, ioculator, francouzsky jongleur, anglicky minstrel německy Spielmann, česky špílman, žakéř, na Slovensku a v Uhrách igric, v Rusku skomoroch. Živili se jako hudebníci, zpěváci, herci, artisté v jedné osobě; byli zaměstnáváni při slavnostech šlechty, najímáni trubadúry a truvéry, vystupovali na venkově i ve městech na tržištích či v hospodách, byli zváni i do klášterů. Procházeli přitom křížem krážem celou Evropou a tak přispívali k výměně hudby mezi odlehlými národy i mezi oddělenými společenskými třídami a vrstvami. Ve vrcholném středověku se začali usazovat ve městech a sdružovali se tu do "cechovních" společností a korporací (napl. Bratrsvo sv. Mikuláše ve Vídni r. 1288, Bratrsvo sv. Julia v Paříži r. 1331), které usilovaly o vzájemnou podporu. Pozoruhodnými akcemi byla každoroční školení muzikantů (tzv. scholae mimorum) v mnohých městech západní Evropy, zvláště v Paříži (nejstarší doklad z r. 1192), v Lyonu, v Cambrai, v Bruggách, ve Frankfurtu n. M. Zde se pod vedením zkušených hudebníkú učili špílmani z celé Evropy novým melodiím, tancům, zdokonalovali se ve hře na nástroje a v nástrojařství.
Doménou potulných muzikantů byla instrumentální hudba k poslechu i k tanci. Ovládali dobové nástroje všech typů a druhů (špílman měl umět hrát na 10 nástrojů!) a podle možností dávali přednost jejich rozmanitým a zvukově pestrým kombinacím. I sám jeden hudebník mohl k tanci hrát na dva nástroje - flétnu "jednoručku" a bubínek.
Světská hudba v českých zemích
Jako ostatně v celé Evropě, tak zvláště v českých zemích je tato sféra hudební tvořivosti takřka nepřístupná našemu poznání; k dispozici máme jen nepřímá svědectví a několik hudebních památek.
Existují spíše jen náznaky, že se v prostředí šlechty mohla v raném středověku tradovat hrdinská epika (některé příběhy v Kosmově kronice, např. o lucké válce), nicméně z okruhu panovnického dvora se zachovaly zprávy o dvorských pěvcích - Vladislav II. obdaroval na začátku 12. století svého jokulátora Dobrietu, Soběslav II. obdaroval r. 1176 jokulitora Kojatu, další jokulátoři působili u dvora ve 13. století. Podobně neurčité zprávy přinášeli kronikáři o instrumentální hudbě; nelze však pochybovat o tom, že instrumentální hudba, ať již reprezentační, signální nebo zábavná (ke stolu či k tanci), na českém panovnickém dvoře nikdy nechyběla. Potulní muzikanti procházeli našimi zeměmi určitě již v době Kosmově (začátek 12. století), na začátku 14. století se při tancích a na náměstích (podle kronikáře Petra Žitavského) muzicírovalo vícehlasně. V dramatické době předhusitské se právě ve městech proměnily lidové duchovní písně v masový zpěv a demonstrovaly myšlenky politického rázu (písně proti svatokupectví, polemické písně apod.).
Zdroj: vybrané statě z knihy Dějiny hudby - Jaroslav Smolka a kol.
Středověká hudba dnes
Středověká hudba se u nás často provozuje trochu "hurá" stylem. Nedělá se rozdíl mezi středověkou a renesanční hudbou, a ve středověké hudbě se nerozlišuje, zda se jedná o skladby duchovní, liturgické, dvorské, studentské, vojenské, hospodské ... atd. Z dobových pramenů (např. Boccacciův Decameron) víme, že se toto velmi pečlivě rozlišovalo. Rovněž se rozlišovalo, které nástroje se pro které skladby hodí a které nikoli.
Velmi nadužívané dnes bývají bicí nástroje. Ty měly své místo v hudbě taneční a válečné, ale již velmi omezeně v hudbě dvorské a téměř byly vyloučeny v písních milostných, duchovních a liturgických, zvláště ve 2. polovině 14. století, kdy by se mohutným bubnováním (jak se to dnes často dělává) zcela zakryla ohromná dovednost rytmických složitostí vrcholného období ars nova a především ars subtilior.